Kávová pusa

Kafe jsem včera rozhodně neplánovala. Jenže lidi, co skáčou pod vlak nebo pod metro se neohlíží na plány ostatních lidí. Z Vltavský, kde pořád hraje harmonikář mezi policejníma autama, už nejedu tramvají, vrátím se na Stross pěšky, zpátky do práce se mi ještě nechce, ještě nemusím, tak jdu na nekřesťansky drahý a malý kapučíno. Dám si na něj skořici, ta je zadarmo, a plánuju si den znova. Pak si vedle sednou tramvaják a tramvajačka, kafe mají na jednom tácu, a když ho oba dopijou, líbají se a mlaskají u toho jako Leonardo di Caprio v českým dabingu. Dvěma kuřákům prý taky nevadí se líbat, ale mýmu bráchovi nevadí líbat kuřačku. Mně nevadí líbat svýho kluka, když pije pivo, a mýmu klukovi vadí mě líbat, když piju kafe.
Včera se mi do plánů nevešel, ale dneska jsem si vyčistila zuby a pojedu za ním.

Po nás?

Umřel pan Cvrliky. Retweetnul poslední tweet, sdílel poslední článek, ale nevěděl, že jsou poslední. Vůbec nevím, kdo to byl. Když jsem na twitteru ještě byla, párkrát jsem od něj dostala srdíčko a původně jsem si myslela, že ten účet spravuje víc lidí, že jeden člověk to nemůže zvládnout. 

Taky jsem si myslela, že je mu nanejvýš tak osmadvacet, je možná trochu osamocený, tak si kolem sebe vytvořil takovou komunitu. A on už asi v životě něco prožil, tak věděl, proč šířit lásky a tolerance plno. Chtěla jsem mu tam někdy napsat příspěvek, ale tápala jsem o čem. Už nenapíšu.

Internety způsobují díry do prázdna. Výkřiky do tmy. Po nás všech jednou zbydou plné e-mailové schránky, rozžité životy na facebooku a jinde, rozečtené knížky na goodreads nebo třeba účet v knihkupectví nebo eshopu se spodním prádlem. Články v rozepsaných, které si nikdy neměl nikdo přečíst, a spousta banálních i nebanálních konverzací, o kterých taky nechceme, aby je četl někdo třetí. Přesto se chováme, jako bychom byli nesmrtelní. 

Zahlcujeme virtuální prostor vatou, děláme v něm pěkný binec, a nic nás nenutí ho uklízet, protože nevíme, kde končí, jako vesmír, a všechno se tam vejde anebo schová. Někdy si ve svém kousku toho prostoru dělám pořádek. Odstraňuji zbytečné účty. Mažu aspoň reklamní e-maily. Zveřejňuji články z konceptů, které je mi líto zahodit. 

Uklidňuje mě vědomí, že zaneřádí jen úplně malinký zlomek internetu, ten můj blog plný článků, z nichž některé stojí za nic a některé za něco. A že tenhle malý kousek vesmíru se protíná s jinými vesmíry, takže se ten můj trochu rozšíří. 

Pozvu na kafe kluka z jiné inerciální vztažné soustavy, který kafe nepije a krásně líbá, a vytvoříme vlastní inerciální vztažnou soustavu. Tady taky vytvářím novou galaxii. Spojuju ty, co by se z masa a kostí nepotkali, ale jejich přezdívky se znají a minimálně to, že tohle teď čtete vás spojuje. 

Pak mám pocit, že psaní taky k něčemu je. Bez něj bych si neposlechla geniální písničky a neprohlídla fotky, které nechápu, jak vznikají. I když to, jestli tady po  mně něco zbyde, je relativní.

V nebi

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. Do té doby jsem o něm věděla jen to, co o něm říkali v předpovědi počasí, to byl u nás nejčastěji běžící televizní pořad a Alena Zárybnická nejkrásnější paní, co se v televizi objevovala. Obloha dnes bude zatažená s přívalovými dešti, nebo oblačná s občasnými přeháňkami. 

Myslím, že hra na předpověď počasí byla jedna z prvních, které jsem si vymyslela. Stoupla jsem si ke skříni k imaginární mapě a hlásila. „Teplota bude kolem nuly, čekají nás sněhové přeháňky.“ S věkem jsem to dotáhla až k tomu, že jsem se v té mapě, co jsem si na skříň pověsila, vyznala, a i moje předpovědi nabyly vyšší úrovně. „Očekáváme příval studené fronty. Vítr bude foukat z jihozápadu rychlostí 20 metrů za sekundu a bio zátěž bude na dvojce.“ 

Když jsem ze skříně sundala mapu, mohla z ní být tabule, guma byla křídou a já paní učitelkou. Moji žáci byli imaginární. Dokázala jsem se díky tomu naučit na první písemku ze zemáku na gymplu, i když jsem to vůbec nechápala. Jenom jsem prostě dokolečka svým žákům přednášela poznámky ze sešitu. Právě kvůli zeměpisu jsem nakonec svůj sen stát se čtvrtou nejznámější meteoroložkou v republice pověsila na hřebík a zvolila dráhu perspektivnějšího povolání. O nebi tak vím jenom to, co jsem si zapamatovala z primy na gymplu, a zbytek si domýšlím. 

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. V září jsem začala chodit do první třídy a věděla jsem, že děda je moc nemocnej, ale nevěděla jsem, že může umřít, ani co to umřít znamená. Nevěděla jsem, že ho někdy uvidím naposled, tak se na to nepamatuju. Pamatuju si poslední víkend, jak k nám přijela druhá babi, já poletovala po chodbě a když se ptala, kam odjíždíme, jsem jí říkala, že přece do Plzně. A ona jízlivě říkala: „Zase? Dyť jste tam byli minulej tejden.“ Byli. To byl děda ještě doma, slavili jsme mamky narozeniny, ale mezitím ho odvezli do nemocnice, protože zkolaboval. Dokonce jel i táta, ale já tomu nepřikládala žádnou váhu. 

Pak jsem stála, dneska už vím, že před nemocnicí, tehdy to pro mě byl jenom vysokej, šedivej barák, dospělí se u nás střídali. Nebylo to nijak veselý, ale mně to bylo jedno, protože když se jede k babičce a dědovi do Plzně, je to svátek. Tehdy to bylo naposled, kdy jsme jeli za babičkou a dědou, pak už vždycky jenom k babičce. 

Stojací hodiny v jejím obýváku se tu noc zastavily v půl pátý. Už osmnáct let shání hodináře, aby je opravil.

Pamatuju si v úterý telefon, a pak, jak jsme seděli jako tři hříbečci na gauči, proti nám naši v křeslech, mamka plakala a mluvil jen táta. Říkal, že děda umřel, tomu jsem nerozuměla, a že je teď v nebi, to už mi přišlo pochopitelný. Jenom nevím, jak jsem si to představovala. Ne, že odletěl, spíš jako že jeho duše letěla do nebe. 

Cítila jsem se výjimečně. Umřel mi děda, nikomu ve škole ještě ne. Nedávno jsem ve své pedagogické praxi zjistila, že o tom stejně otevřeně jako tehdy já v šesti, mluví děti v jedenácti. Jančila jsem, když mi na hlídání u tety Soni došlo, že to, že nás mamka ještě nevyzvedla, znamená jedině to, že je na pohřbu. Mezitím jsem se nějak dozvěděla, co to je, ale určitě ne od našich. Nikdy jsem se s dědou nerozloučila, takže je celý život se mnou. Jenom jsem ho nestačila poznat.

Na nebe jsem začala věřit, když mi bylo šest. A od té doby o něm nikdy nezapochybovala. Babička vždycky, když bylo něco hezkého, říkala, že děda sedí na obláčku a myslí na nás. Když se něco nepovedlo, tak mastil na obláčku karty a nedával pozor. Vždycky v těch důležitých okamžicích mýho života říkala, že by na mě byl pyšnej. Když jsem se dostala na gympl, v tanečních, když jsem maturovala, i promovala. Celá Plzeň by prý věděla, že jeho vnučka je bakalářka.

Nestačila jsem ho poznat, ale znám ho. Nosím jeho starý košile a svetry. Prý se dědí fobie a já se bojím výšek. A nesnáším konflikty. Dvaadvacítka je naše společný číslo. Nikdy na jeho narozeniny nezapomenu, ale na konci listopadu nevím, který den přesně, i letos jsem ho prošvihla. Už osmnáct let je mi blbý se zeptat a na tom výstřižku z novin z rubriky opustili nás je jenom datum pohřbu.

Dnes je zataženo s nízkou oblačností a v nebeský hospodě se hraje mariáš.

Samo-s-ta-tnost

Sama, ta samá,
jiná k tobě
ruce vzpínám
tebe objímám
k tobě jiná,
ta samá, sama.

Úryvky

"Dej tam tu druhou kazetu, stáhni okýnko a tady mi pojedeš," říkal táta. Tak jsem vyměnila jednu kazetu Turbo za druhou, stáhla okýnko, zařadila a jela.

Když dohrál Volnej pád a v něm chci umřít i žít, s tebou umírám rád říkal táta, kterej přepíná na jinej program, i když si princ a princezna na konci pohádky dají pusu, aby spolu mohli žít navěky, že teda nechápe, proč Turbo neprorazilo, ale Kabáti jo, když má Turbo tak krásný texty. "I ty jeden romantiku," říkám mu na to, jenže pak si uvědomím, že to nepochopí, že ironie a nadsázka nejsou jeho silnou stránkou, a že i ta písnička je možná o seskoku padákem.

V místnosti, kde čas běží jinak a Vánoce jsou tam už od září, dokola nacházím nové stejné pravdy. Holky říkaly, že Hory moc nemusí, já je můžu už jen pro tu jednu sloku.

Láska to je nebe něhy, úcta a strach,
že ublížíme druhému jen slůvkem snad,
hladina, kde může jen vážka tiše si hrát.

Jsem nostalgická. Kolikrát sem ještě půjdu? Kolik pátečních večerů ještě bude takových, jak je roky znám? Zatím sedím vedle lidí, o kterých nevím, jak se jmenujou, nebo znám právě jen jejich jméno. Naštěstí se atmosféra nemění, genius loci. Po tom barovém dýchánku je to mezi námi uvolněnější, i z toho, že nemůžeme najít noty jsou vtipy z jiný galaxie.

Za horkých letních nocí zdá se že život nikdy neskončí.

Nosím sem písničky, co mi mluví z duše, a nevím, jestli je to dobře. U některých by mě to nenapadlo, ale Kačenka u ohně o všech říkala, že musím. Cítíme je stejně.

Jenom láska ti otvítá můj svět.

Po letech jsme vytáhli Vánoce a mně došlo, že je poprvé budeme na koncertě hrát, a já nebudu o toulání bez konce jenom snít.

Skryjme jak se patří dvě šupiny kapří, snad nám jednu přijdou vhod,
třeba až nám kdosi v moři ranní rosy nabídne svůj doprovod,
nabídne toulání bez konce bez lhaní...

Konečně se naučím Bibli, ale stihneme ještě Laciný víno? Spát se chce je nedospáno.

Táta mi dal Turbo a každej kluk, kterej kolem mě v životě snad jenom prošel mi nechal v upomínku přinejmenším písničku. Na některou si ani nevzpomenu, jinou každou chvíli slyším z rádia a některý už zase dokážu slyšet a některý i zpívat.

Slovenský pop je niečo, čo by mali zakázať.

Nevím, jak jsem tu byla dlouho, protože žlutý hodiny na zdi jdou buď napřed, nebo pozadu, ale nikdy včas. V hrdle mám stejnej pocit, jako když jdeš ze cvičení. Na duši mám pocit, jako když jdeš z toho nejniternějšího rozhovoru, kde řekneš nejvíc, co jde. Shodím z ramen tíhu celýho světa, co mi na nich sedí. Drží se mě ty pocity ještě v autě, zpívám si, dávám pozor na srnky a než dojedu domů, mám svoje místo na světě. 

Až přijedu, bude nás o jednoho míň. Jako holka to chápu, jako sestra ne. Vymyslela jsem na to teorii:
Holky, co nemají vlastní zájmy, přátele, pouto ke svý rodině a začínají nový vztahy, když ještě nemají vyřešený ten minulý, pak sestrám kradou jejich bratry, protože s nima potřebujou trávit všechen čas, protože neumí být samy a nemají, co jiného dělat. Takhle se stane, že se svým bratrem půl roku pořádně nemluvíte, vlastně ho ani pořádně nevidíte, jenom vám jednou za měsíc pošle dvouslovnou esemesku, která se týká nějaký praktický věci, nekoukáte společně na filmy, ani vám nemá kdo pomoct s nemocným počítačem. 

Sice mám výčitky, když říkám promiň, ale my už jsme se domluvili, ale taky vím, že se kvůli tobě nevykašlu na ostatní lidi svého života, a svůj čas mezi vás co nejspravedlivěji dělím, a tvoje sestra by mě podle mojí teorie měla mít o to radši, protože jí někdy pomůžeš s úkolem z angličtiny nebo kultivuješ její filmový vkus.

Mám svůj svět, ty máš svůj, 
můj nakresli, svůj narýsuj. 
Pak máme ještě jeden
a v tom se spolu vždycky sejdem.

Tak se stane, že když se slaví sté narozeniny, nejsem s tebou. Ale náhodou mi začne hrát Mig 21. Když jsem ji slyšela v létě poprvé, vůbec jsem si nevšimla, že je ten text duchaplnější, než se zdá. Takový roztomilý hry se slovy. Vono by chtělo, aby nás zase nějakej Karel kryl.

Pak se vracím po týdnu do reality, dny už si zase začínají být podobné, to je dobře. Když jsem si stoupla před tabuli, zablesknul se takovej pocit správosti, že tohle je taky moje místo, kde je mi dobře a kde mám smysl. Můžu pak třeba při sdělování prázdninových zážitků improvizovaně pustit aspoň první dvě minuty Bohemian Rhapsody, protože půlka třídy neví, na čem byl David v kině. "Víte paní učitelko, to už je moc starý, my taky posloucháme anglický písničky, ale moderní." Tohle není starý, to já jsem stará konzerva, rak zpátečník.

Před čtyřmi měsíci jsem se tázala, koho napadlo pustit k ohňostroji ty Queeny - rachejtle začaly lítat do rytmu až s prvním love, takže si dokážete představit ten doják - když jsem se celej večer udržela a neuronila ani slzu, ale u tohohle jsem řvala jako kráva. - "Jako búú?"

Lidí, který mi takhle odpoví, se přece nemůžu vzdát. Potřebuju vás všechny.

Luční holka

Jdu opatrně, ale rychle, protože je to z kopce, po cestě posypaný listím, až vyjdu z lesa, přede mnou se otevírá krajina, jako u nás na dílích. Sednu si na louce do trávy a čekám na tebe. Lokty se opírám o kolena, podzim jako malovanej. Říkáš tak už pojď a mně se neche se zvednout, seděla bych tu s tebou celý odpoledne, protože na louce.

O týden později šplhám na vratkou barovou stoličku, protože se mi ještě nechtělo spát, přesně se pozná, kolik z nás jsme srdcaři, známe se z úplně jiný louky, kde jsou špatně udělaný drenáže, takže se nedá přejít suchou nohou, sedíme tam čtyři, v tom jediným baru, kterej v tomhle městě znám, vždycky se všemi chodíme sem. Pak jdu na záchod, na dveřích nejsou popisky a já si prostě nepamatuju, který jsou dámský, tak dlouho jsem tu nebyla. Tolik k mému společenskému životu. Říkám si, proč tohle nepodnikám častěji, je mi strašně fajn, ale během víkendu si vzpomenu. Díky pátečnímu flámu z něj totiž nezbyde skoro nic. Jenom obrovský hromady shrabanýho listí, seznam všeho, co jsem měla udělat, ale neudělala, a výčitky svědomí, se kterými si to vyříkám až v neděli dopoledne, projdu luk několik, Honza říká, proč asi dřív dělali meze?


Vždycky když se večer vracím pozdě a jdu sama pustou ulicí, zpívám si, abych se nebála, i když svítí všechny lampy, občas se přece jen vynoří člověk, předjede mě na kole a kouká pohoršeně, co jsem si to dovolila si brouknout.

Louka je místo, kterýmu rozumím, se kterým si rozumím. Na jaře se zelená, pak kvete, seče se a suší, na podzim zlátne jako stromy a ukládá se k zimnímu spánku. V každém období voní jinak. Nerozumím městu a vím, že s těmi lidmi tady nedokážu žít, protože jsem bytostně jiná než oni, nerozumím ani tomu baru, kde každý s každým. (Pozorovala jsem ho, jak se zase snaží sbalit nějakou holku, zase úplně stejně jako vždycky, takže zase neúspěšně. Pamatuju si, jak jsme se smály a doplňovaly jedna druhou - nejdřív ruku kolem pasu a pak na koleno a výš, až dokud to nezarazíš, a u toho ty stejné řeči, že se nepoučí.) Nerozumím komunikaci a na louce se nemusí mluvit a může se tam zpívat.

Podzimní stesky

I.

Odjíždím do zlatého světa
Čtu cizí korespondenci
(Kdo vám dal právo ji vydat)
Není určena mně
Dopisy Olze jsem odložila po dvou stranách a odnesla zpátky do knihovny
"Která z prvních dam je vám nejbižší?"
"Jednoznačně Olga Havlová."
"Olga byla skála."
Jako já ale ne jako já
A teď tady klidně čtu
Dopisy Nejmilejší jeden za druhým
Nejsem jí já

Přijíždím do zlatého světa
Tak tady mě máte
Nevím co se sebou
Jenom někdy potřebuju
Sama
Paní v tramvaji někomu říkala: "Tam ti se ocitnete úplně ve volný přírodě."
Já taky

II.

Zas večer nejít spát
ráno se neprobudit
pro sebe potichu hrát
navázat přetrhlou nit

Divně to skončilo
poslední oheň a pak
nic-

Jó, to jsem si jenom myslela:
pak tisíc výčitek, slzy a ublížení

Společnou nití už nic neušijeme - nechcete

Zbylo moudro pouze:

Každý přátelství je jiný
kolik přátelství tolik lidí

A to které vydrží déle než sedm let
to už je napořád
(psali na internetu)

Chci tomu věřit, ať vás dva neztratím:
Splnily jsme dvakrát tuhle lhůtu
Vydržíš to se mnou
ještě čtyři a půl roku?

Loni touhle dobou naťukáno do poznámkového čehosi v telefonu ve vlaku zhruba mezi Berounem a Rokycany. 

(Šijeme dál, ale drhne to - to ty uzle na niti. Už jsme v polovině - chybí jen tři a půl roku).

Budeš odhánět vampýry od mých dveří?

Na zastávce tramvají
broukala jsem si, doufajíc,
že Frankie došel do Hollywoodu.

Zamilovala jsem se totiž z malička
do Jiřího Hájíčka,
do toho, jak rozumí lásku.

duben 2018

Analyzování

Analýza je metoda založená na rozkládání celku na části. Jejím cílem je postihnout vlastnosti jednotlivých částí, jejich podstatu a zákonitosti.

Analýza jednoho rozhodnutí

Byla jsem přesvědčená, že to půjde samo. Že situace se vybarví zcela jednoznačně a já pak budu vědět, jestli příští rok ještě jo, nebo už ne. Jenže se to vybarvilo tak nějak černobíle, na seznamu pro a proti převážila pro, takže se rozhodnutí odkládá, příští rok ještě jo.

Analýza současného stavu

V pátek jedu, kytaru v kufru, mžourám do sluníčka a tohle je můj opravdovej život. Večer sedím v traktoru, Honza mi dělá diskotéku a tohle je můj opravdovej život. V neděli se kluci perou za ředitelem, mžourám do sluníčka a fandím Honzovi a tohle je můj opravdovej život. Do vlaku nasedám s rozporuplnou touhou odjet. To znamená, že chci odjet, protože odjet znamená, že tě zítra uvidím, ale vím že odjedu někam, kde život sním.

Žiju provizorně. Čekám na okamžiky opravdovýho života a úplně uvnitř mě štve, že jsem ještě neuzavřela jednu kapitolu, ale už jsem otevřela druhou, ačkoli vím, že je to ku prospěchu věci. Ale nemám to takhle ráda. Chtěla bych za sebou ty těžký dveře zabouchnout a vědět, že už tam nikdy nebudu muset, místo toho každý ráno otvírám jiný těžký dveře. A jak za mnou zapadnou, přichází druhá část dne, zase jiná. A takhle žiju ze dne na den, za měsíc to asi bude stejně, ale za dva, šest, dvanáct?

Analýza jedné konverzace

Konverzace. Po dvou letech pokračovala/začala mým přáním k svátku, protože to se sluší, pokračovala horko těžko, a skončila mým aha. A tím to skončilo všechno. Aha, tak dál už fakt nic nebude. Aha protože prostě nemůže být. Aha, tak já to tak nechám.

23. 9. 2018

Asi mi to úplně došlo až v pátek, když jsem si po letech sedla na neobvyklý místo, doprostřed půlkruhu. Aspoň něco se v tu chvíli vrátilo do starých kolejí, i když jinak, po tolika letech nové tváře a jiný pohled. Už to tady z tohohle úhlu vůbec neznám.

Celý den mi v kalhotech bylo horko, tak mám na sobě naposledy oblíbený letní šaty, jako bych věděla, že na rozloučenou s létem, než jsme dohráli, zatáhlo se, zvedl vítr a rozpršelo. Bylo mi v závěru léta líto, že jsem o něj přišla, tak jsem se od úterý odpoledne snažila za každou cenu to vynahradit, abych zjistila, že za každou cenu to  nemá cenu.

Pořád přemýšlím, kdy jsem takhle seděla naposled. Muselo to být ten rok, kdy jsem nejdřív čekala před barákem, než si vezme kytaru a pak jsme šli pro moji na gympl do skříňky. Teďuž si ani nepřejeme k narozeninám, ale ještě pořád  se lajkujeme. Když jsme se potkali, byla jsem ráda, že za nás mluvili ostatní, nevěděla bych co říct. Třeba jsme si celou dobu nerozuměli stejně jako No, od zítra nastupuju na chíru. - Ježiš a s čím? Jenže tentokrát jsem já jediná pochopila, že slepák to nebude.

V úterý jsem se ve výtahu rozdýchala přesně podle návodu z příručky o zvládání stresu a cestou na tramvaj si zpívala Slečna Anna je za vodou, asi pane bože, dej mi sílu. Anebo, že mě napadlo, že podle popisku fotky na facebooku princezna na ní vypadá spíš jako víla, křehounká blondýnka v rozevlátý sukni. Nebo proto, že jsem v neděli cestou na nákup myslela na Otevřenou zlomeninu srdečního svalu.

Urputně jsem se totiž snažila pohnout myšlenkama někam pryč, k něčemu hezkýmu, a vzpomněla si na ni. Nebo na ten pocit. S ním se dobře tancuje, viď? Jo. Je to totiž jako opřít se o sloup, se kterým nic nehne. Opřeš se a nemusíš nic řešit. A máš chuť zabořit hlavu do toho trochu pivního břicha před sebou. Vždycky jsem si představovala, že tohle musí zažívat holky, co mají táty ochranáře, kterým se můžou svěřovat, a jsou jejich princezny.

Nejdřív si něco říkáme, ale pak už mlčíme, jenom chvílemi pobrukuje, ruku má přes celý moje záda, ani ne moc vysoko ani nízko, nedrží mě nijak pevně a přesto je to bezpečí. Táta mě vždycky přimáčkne, jako to žádnej jinej chlap nikdy neudělal, a sice vím, že mě nepustí, ale ty ochranný křídla nad sebou necítím. Nejspíš je to nějaká moje podvědomá potřeba nacházet to, co mi u táty chybí. V rumcajsovský puse a přání k svátku ...a ať se tě drží láska. - Já se jí nepustím. Nebo když říkáš, že jsem tvoje holčička, a já se k tobě můžu tisknout ještě o trochu víc.

Když jsem v úterý večer dala všechny svoje poznámky a knížky na hromadu, měla jsem strach, že spadne. Hned jsem to pak všechno naskládala do kufru, abych to mohla odvézt a v sobotu jsem to roztřídila po obdobích a zavřela do krabice. Jenom ty dva natřískaný šanony s vypracovanýma maturitníma a státnicovejma otázkama se mi do ní nevešly.

Uklidila jsem pěčlivě celej pokoj, vybalila tašku z tábora a našla svítící náramek, co už nesvítí, z diskotéky, co byla jiná,než ta ke hrála Otevřená zlomenina. Za mixážním pultem jsem znala jenom Panenku, vůbec ne krásná, ale svůj život bez hranic jsem hrála, takhle to bylo.

Stojím na zastávce pod stříškou jako zmoklá slepice a modlím se, aby ta tramvaj přijela co nejdřív, jenomže nejede. Nadávám si, jak jsem blbá, vůbec jsem nepřemýšlela, v takových situacích mi chybíš, potřebuju tě, zanalyzuješ situaci a najdeš řešení, já ne. Až ti o tom budu vyprávět, budeš nevěřícně kroutit hlavou. Nevím, jestli jsou situace, kdy bys potřeboval ty mě, kdy bych ti byla schopná pomoct, mám strach, že ne. Ty mě utěšuješ, ženeš dopředu, nutíš mě dozvídat se víc a víc, věřit ve svoje schopnosti, ale nevím, jestli něco podobnýho umím i já.

Skoro měsíc jsem byla skoro sama a bylo to poučný. Zjistila jsem, že je težký se mnou vydržet. Že se to musí umět, člověk musí být trpělivý a tolerantní, aby mě dokázal vystát. Ať se snažím sebevíc, v určitým bodě to přestanu ovládat. Asi to tak mělo bejt, nebo aspoň hledám důvody, proč je to takhle, abych se naučila být sama se sebou, i když to ve svý podstatě vůbec nechci. Ani už nikdy nechci být tak moc sama jako na přelomu srpna a září, celý víkend s nikým nemluvit, jenom se svýma poznámkama, vykořeněná, odstrčená od všech, na kterých mi záleží. Mrzí mě, že jsem nebyla s Honzíkem, když odmaturoval, protože s Jirkou jsem byla, kdyby jim bylo o patnáct let míň, tak se kvůli tomu poperou, ale už jim je to jedno, jenom já zamačkávám slzy, zatímco Honza bouchá bohemku.

Se mnou to pak taky bylo, jako když vyletí špunt. Kolem všechno, po čem jsem toužila, ale zakazovala si celou tu dobu. (Konečně se v sobě můžu pitvat). Ukulele jsem odložila, moc by rozptylovalo, to teď nemůžu potřebovat, ale za každou státnici knížku na první cestu vlakem domů, to taky není špatná věc. Úplně jsem zapomněla, jaký to je proležet dopoledne v posteli s posledníma sto stranama. Do vlaku pak přistoupil kluk, přesně takhle jsem si představovala Viktora Klímu, třeba se část mýho já taky zasekla před sedmi lety na lavičce na Plzeňský nebo někde jinde. O jedno já víc nebo míň. Řekla jsem si, že je všechny nechám žít, i když opravdový jsou jenom některý, to na fotce z bubínků a to co je s tebou, a pak taky když jsem sama,to je moje podstata, ke který jsem se dopracovala a smířila se s ní, i když na ni někdy nejsem pyšná.

Identita: Ty

Je to zvláštní, nejsi součástí mě, ale jsi. Ne jako moje druhá polovina, který jsem darovala srdce na dobu neurčitou, ale jako člověk, co mě utváří. Strašně jsi mě změnil. Ne záměrně, ne k horšímu. To, že tě mám, mě změnilo.
Jsem teď taková nejlepší možná verze sebe sama, ale ne kvůli sobě, kvůli tobě.
Je to prý divný, zamilovaná Péťa. Čelím teď spoustě dotazů, moc na ně neodpovídám, spíš se z odpovědí vykrucuju. Je to budoucí otec tvých dětí?  A ty si jako umíš představit, že by ses vdala? Dokážeš si představit, že spolu budete celej život?
Povím ti tajemství, který jsem neřekla nikomu z těch, kdo se ptali. Když jsem se ti poprvé podívala do očí, věděla jsem,  že mezi námi bude buď všechno, nebo nic, že nebudeme kamarádi, nezůstaneme lidma, co se trochu znají. Věděla jsem, že to bude láska jako trám, nebo že už se nikdy neuvidíme. A když jsme ušli tak dvě stě metrů a byli skoro u Vltavy, věděla jsem, že nejsi kluk, se kterým si umím život představit, ale bez kterýho si ho představit nedokážu. A utvrzuješ mě v tom každej den, i když mám strašnej strach, že to zkazím, že tě k sobě poutám takovýma vyznáníma, před kterýma budeš chtít utéct, ale já to takhle cítím, už od tý chvíle na Národní třídě, co jsi  řekl: "To jsou ty anafory."

Identita: Doma

Pozoruju to zvlášť poslední dobou. Že neříkám naše rodina, v naší rodině, moje rodina, ale u nás, nebo u nás doma. Těžko říct, jestli ještě splňujeme definici rodiny, to zázemí, co mi vždycky dávala už necítím, to už mi dává jenom to místo, genius loci, vždycky tam bylo doma, tak zatím je, a mě dojímá, že tady trávím poslední chvíle, kdy tady nejsem jenom na návštěvě, poslední chvíle fakt prázdnin a ne jedu v létě na týden k našim.
Určilo to tady strašně velkej kus mě, naposled jsme spolu šli na úplně cizím místě a vonělo tam čerstvě posekaný pšeničný pole a to byla ta vůně, která znamená prázdniny, od slova prázdnit (obilí).

Identita: Srdcař

Dřív jsem si myslela, že to je dobře, když je člověk srdcař. Dá do toho srdíčko, štěstíčku půjde naproti a ono se mu to od ostatních vrátí. Postupně jsem ze srdcařů ale zbyla jenom já, tak už vím, že srdcař si musí dávat sakra bacha, aby mu to nepřerostlo přes hlavu a hlídat si, jestli to, co dává, dostává zpátky. Když do toho dá všechno, co může, obětuje to a tamto, a ostatní se jenom svezou, tak to není v pořádku.
Mám strach, aby se mi to nestalo ještě v něčem. Čím víc mi na té věci záleží, tím víc se toho bojím. Nevím, jestli je to moje vina, že neumím jít do ničeho napůl, jenže to je pro mě samozřejmost, nebo jestli je to lhostejností zbytku, ale jsem poučená, takže vím, že příště to tak daleko zajít nenechám.