úterý 21. února 2017

Poslední dobou

Nový rok už vlastně není moc nový, čas spokojeně plyne a i na tu sedmnáctku už jsem si zvykla. Chtěla jsem napsat něco o tom, jaký byl ten rok 2016, protože vloni jsem psala něco o tom, jaký byl ten rok 2015, protože bych v tom ráda měla systém a protože ten rok byl tak paradoxní, že to potřebuju někam zaznamenat, ale vůbec mi psaní o tom paradoxním roce nešlo.

Mohla jsem začít třeba tím, v čem byl ten paradox. Stála jsem na místě a pak dělala kroky vpřed jako bych měla na nohou sedmimílové boty. Vlastně už předloni jsem napsala, že 2016 bude rokem významným. Možná přinese spoustu změn a všechno se otočí o 360 anebo se nezmění vůbec nic a můj život pojede pořád ve stejných kolejích. Bude plný rozhodnutí, kterých se bojím už teď, protože rozhodnutí jsou těžká. Nic překvapivého, ale jak mám vědět, jestli jít doprava nebo doleva. Co když se vydám jedním směrem a pak zjistím, že to byla chyba? 

Bylo to tak. Přesto, kdyby mi tehdy někdo řekl, co se stane během těch 365 dnů, zaťukala bych si na čelo. Já přece nedělám kroky do neznám a nemívám štěstí.

Neměla jsem sílu a chtělo se mi všechno vzdát v cílové rovince, tak těch rozhodnutí bylo ještě víc, než jsem předpokládala. V den státnic třeba: vstanu z postele a dojdu tam, aby mi řekli, že jsem úplně blbá, nebo se pořádně vyspím? Tak jsem vstala, došla tam a teď je můj život bohatší o dvě písmenka. A cestou od státnic zase: budu se trmácet na těch podpatcích nebo boty zuju? Zula jsem a pan Soused kroutil hlavou a říkal vy mladý... Zařeknutá, že budu posílat co nejmíň zpráv, jsem se nejdřív rozhodla odeslat jednu, protože nebylo co ztratit a později jinou, ale to už šlo ztratit úplně všechno. Anebo získat. Nemusela, ale nakonec zvítězila druhá varianta, ve všech případech.
Místo puchýře jsem třeba cestou od státnic zažila pocit naprosté volnosti a lehkosti.

Zjistila jsem díky tomu pár důležitých věcí. Že je dobrý někdy nic neřešit. Nechat svůj život plynout a sice se bát, co provede, ale věřit, že to dopadne tak, jak má. Možná je to štěstí, možná náhoda, možná osud, ale ví, jak to zařídit. Plně jsem si uvědomila, že neumět říkat ne je sice vážně blbá schopnost, ale že mi vždycky to, že ne neřeknu, protože to neumím, přinese do života něco nebo někoho skvělého. A taky (a poplácávám se za to po rameni a posílám to jako vzkaz sama sobě do minulosti) jsem zjistila, že princ může bílého koně klidně nechat ve stáji a nezáleží na tom, jak přijede.

Jen díky loňskému roku jsem mohla u zápočtu na otázku a co ty si pamatuješ? odpovědět vysvětlením pojmů chórismos a arethé. Protože jsem je jediné z celé filosofie skutečně pochopila a jen se slepě nenaučila jejich definice. Byla jsi výborná. (A proč takhle neprobíhají všechny zkoušky? Profesorka stejně stará jako moje babička se námi probere Trumpa a pak mi prostě řekne máš zápočet, můžeš jít, ahoj.  S takovou bych studovala klidně ještě pár let).

Rok 2016 skončil nepřímo úměrně tomu, jak začal. Nebo vlastně tak dobře přímo uměrně tomu, jak blbě začal. (Dlouho jsem neměla matiku). Myslím, že všichni takoví ti životní kouči by ze mě měli hroznou radost, protože jsem vlastně svůj život posunula na úplně jinou úroveň, aniž bych přečetla jedinou příručku s názvem nastartujte svůj život, jak začít žít naplno a fakt je neznám, tak nevím, jak se ještě můžou jmenovat.



Přelom roku doslova přelomový

Poslední dobou se děje spousta drobných věcí. Poslouchám Priessnitz, Adriana T. Bella a Nerez. Bořím se nohama ve sněhu. Jezdím vlakem tam a zpátky. Čtu články Marušky Doležalové, které píše po Kafi a cigárku a u každého se dojímám k slzám. Těším se, až budu mít definitivně po zkouškovém.

Jenže tenhle článek je rozepsaný přes měsíc, takže poslouchám spíš Karla Kryla a nové album Vypsané fixy. Zkouškové skončilo a já vůbec nečtu, co jsem během volna chtěla číst a nepodnikám, co jsem podniknout chtěla. Dochází mi, jakou roli v mém životě hraje důvěra, a jak umí míchat kartami.

Někdy jsem záviděla lidem, kteří umí žít takový ten hektický život a skvěle si ho zorganizovat (nebo se tak aspoň tvářit) a teď ho chvílemi žiju, s organizací jsem naštíru, nestíhám zapisovat do diáře. Někdy jsem nechápala, jak málo některým lidem stačí, a přitom mně taky stačí málo, které je pro mě moc. Víc než to.

Mohla bych na závěr třeba napsat jakože předsevzetí, strašně punk, takhle ke konci února, že si třeba zorganizuju život nebo že zorganizuju sebe. Že budu psát několik článků za měsíc jako dřív, že jakmile začně jaro, začnu pravidelně běhat, že...Jenže se mi nechce. Chce se mi nechat se překvapovat tím, jak se všechno vyvrbí, možná se občas zuby nehty rvát a možná nenápadně štípat do ruky, jestli tohle není sen.

Žádné komentáře:

Okomentovat