Už nevím, kde jsem četla sousloví trojlístek z Violy, ale přesně tenhle trojlístek jsem letos přečetla a přesně tenhle trojlístek se mi zaryl do srdce i paměti. Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Václav Hrabě. V tomto pořadí. Zamkni les a pojď byla úplně první kniha tohohle roku, kterou jsem přečetla. Potom postupně Zimní derviš, Nabíledni prázdno, a pak teprve Blues pro bláznivou holku. Dávala jsem si s ním načas celý život. Protože nejdřív jsem věděla, že to bude krásné, ale že bych se nejdřív měla naučit číst poezii. Pak už jsem sice věděla, že něco jako umět číst poezii je kravina (můj osobní poznatek), ale zase jsem měla protivnou vyučující teorie literatury, která ty Hrabětovy nádherné verše používala k rozvíjení našich asociačních schopností a nejspíš jí vadilo, že myslím jako on. Nebo že mám takové asociace jako on. (Moc to zobecňuju). Jo a Horečka je taky úžasná. Pak jsem během roku ještě četla Probuzené hráče a Barvy. A zrovna mám půjčený Neúplný čas mokré trávy, ale šetřím si ho a čtu životopis Vladimíry Čerepkové, beatnické femme fatale od Alice Horáčkové, který mi přinesl Ježíšek. (Už nikdy si pod stroměčkem nesmím říct, že si přečtu fakt jenom prolog).
(...)
Kolik je té chryzantémě?-
dívčí pokoj, zatížený na smutek,
se ptá.
Okolo křehký svět,
ve kterém se stárne.
Jen očití svědkové přicházejí
a odcházejí,
někteří beze slov.
Inka Machulková, Oslovení (Zamkni les a pojď)
K čemu mě to navádíš
zašeptal písař
a vtiskl si kloubouk
hlouběji do čela
Snad měla chtít víc
I. M., Nemilostná (Probuzení hráči)
Únor patřil dvěma románům Petry Soukupové - K moři a Zmizet, syrové, věcné, krátké věty a skvělá psychologie postav, a Do tmy od Anny Bolavé. Skutečně bolavá kniha, která mě na začátku vcucla a na konci vyplivla. Myslím, že letos byla jediná.
Píchne mě u srdce. Najednou je mi to líto. Vím, že to byla chyba. Celý náš vztah, každá naše věta, úplně všechno od samého začátku. A nejhorší je, že bych to asi udělala zase.
Anna Bolavá, Do tmy
Jaro a podzim, to bylo dovzdělávání se v díle Milana Kundery. Ještě nejsem úplný vzdělanec. Pořád si v knihovně, na dně štosu toho, co chci přečíst, syslím Nesmrtelnost a Ptákovinu a na seznamu tajných přání Život je jinde, a netuším, co budu dělat, až poprvé přečtu i je. Podruhé už to nebude ono. Každopádně letos jsem přečetla Valčík na rozloučenou, podruhé Směšné lásky, ale narozdíl od poprvé nezůstaly nepochopeny (proklínám povinnou četbu na gymplu) a Monology. Ty mě mile překvapily.
Nevěděla. Byla až po okraj naplněna nevědomím. Nebyla nic než nevědění. Nevěděla ani, kam jde.
Valčík na rozloučenou
Nesnášela jsem Dannyho Smiřického. Fakt. Měla jsem dojem, že snad ani v reálném světě neznám protivnějšího člověka. Pak jsem viděla Rytmus v patách, chudáka Dannyho tam hrál Vojta Dyk a vůbec ne špatně. Tak jsem si přečetla scénář, který byl předlouhou tohohle filmu, Malou pražskou mataháru. A vzala Dannyho na milost. Pak jsem četla ještě Sedmiramenný svícen, ten je výborný, a nakonec i Prima sezónu. Že mi Dannyho na konci bude ještě líto, by mě na začátku té knížky vážně nenapadlo. A četla jsem letos znovu Legendu Emöke. Novelka na hodinu a něco do vlaku. Ale tak nádherná! A s nádherným začátkem a koncem:
Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to už jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidé zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.
první odstavec Legendy Emöke
Tak se stává příběh, legenda, a nikdo ji nevypráví. A přece někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná, a člověk stárne, je opuštěn, umírá. Zbývá jen deska, jméno. Možná ani deska, ani jméno. Ten příběh, tu legendu nosí ještě několik let někdo jiný v hlavě, a pak také umírá. A ostatní lidé nevědí nic, jako nikdy, nikdy, nikdy nevěděli nic. Jméno zaniká. I příběh, legenda. A po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic. Ale snad někde přece zůstává alespoň otisk, alespoň stopa slzy, té krásy, té líbeznosti, toho člověka, toho snu, té legendy, Emöke.
Nevím, nevím, nevím.
poslední odstavec Legendy Emöke
Jednou jsem v knihkupectví zkoumala oddělení poezie a narazila na výbor z díla ruské básnířky a spisovatelky Anny Barkovové Osm hlav šílenství. Je skvělý. Po přečtení pochopíte, proč strávila roky v gulazích. Víc o té knize asi říct nedokážu, to je k ničemu, pokud si ji nepřetete.
Mámivá lyrika milostné písně
nás nepřežije ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme
na hladině zvířených vod života.
Je vám už docela dost let. Ve stáří chtějí lidé žít, v mládí usilují o poznání. Váš vývoj je jaksi obrácený. Je načase, abyste se v poznání zklamala.
Mám strašně ráda topoly. Topoly jsou stromy mého dětství. Když jsem na podzim z vlaku pozorovala, jak jim padá listí, usoudila jsem, že bych si konečně měla přečíst něco od Topolů. Zatím jsem zvládla jen V úterý bude válka. Dostala mě. Válka. Nebo poezie Jáchyma Topola.
ale to už tu asi bylo
někde jinde
v nějakém jiném městě
nemám to v paměti
ale nebojím se
Viděl jsem armády svtěta
Tvůj úsměv
poslouží jako námět k tetování
na kůži bude drak tvůj úsměv
tu bude dřív než dav najde vůdce
a než vůdce odhalí nepřítele
tvůj úsměv tu bude na mučidlech
až zlosyn konečně kápne božskou
a bude tu i když se zahradník už dávno doznal
bude tu přes černou zlobu a démona vyskakovacího nože
a nehtového démona a čerta strachu ze skalpelu bude tu
protože tu prostě něco musí být
v plamenech a v chaosu
...
Jo, abych nezapomněla, od jara existuju tady. Protože když máte dojem, že se vám život sype pod rukama, neexistuje nic účinnějšího, než dvě hodiny sedět a vzpomínat, co všechno jste přečetli (a stejně si zdaleka nevzpomenout na všechno).
Žádné komentáře:
Okomentovat