Celý život mi to bylo celkem jedno. Až v poslední době se táži: Proč vypadám tak, jak vypadám? Příliš jednoduchá otázka. Ne jednoduchá, ale jednoduchá. (Jednoduchá) Z genetiky si toho moc nepamatuju, až na to, že jsem neměla šanci mít jiné oči než modré a jiné vlasy než hnědé. Naprosto zákonité. A jasně. Ruce mám po babičce z tátovy strany, nos, rty a uši po tátovi, postavu jednoznačně po mamce a druhé babičce, prsty na rukou po mamce... (Ne jednoduchá) Jenže to ze mě nedělá toho člověka, kterým jsem. Člověka uvnitř tohohle těla, které je smontované ze součástek lidí, kteří by se třeba nikdy ani nepotkali, kdyby se nepotkali moji rodiče. Součástek ne vždy kompatibilních.
Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. Nevidím toho člověka, který je pod povrchem. Nejde o krásu nebo ošklivost, dokonalou nebo nedokonalou postavu. Jde o to, že to tělo v tu chvíli patří někomu cizímu. Před tím zrcadlem stojí člověk - já, dívá se na odraz člověka, kterým by měl být, a vidí odraz člověka - cizího. Jako bych se nedokázala se svým tělem ztotožnit, když ho vidím. Takhle si tady v klidu sedím a jsem to já, ale zevnitř to tělo vnímám úplně jinak.
Někdy se náhodou zahlédnu v zrcadle, nebo před ním stojím a zírám na sebe docela cíleně, a přijde mi, že nevidím sebe. A najednou se něco změní a na bleskový okamžik nebo déle vím, že teď jsem to já. Jako bych se se svým tělem ztotožnila, když ho tak vidím. A vypadá přesně tak, jako když si tady v klidu sedím, vidím ho v zrcadle stejně jako zevnitř.
Jeden z důvodů, proč to vůbec píšu a nepitvám to jenom sama v sobě, je ten, že si poslední dobou uvědomuju, nebo spíše vnímám, že jsem hodně lidem sympatická (hodně lidem, ne hodně sympatická). Jenže ne já, ale můj obličej. Nebo já celá. Ale ještě před tím, než vidí do mě. Vidí mě tedy jako já sebe v druhém případě? Vyzařuju já zevnitř nějak ven? Anebo naopak. Je sympatický jen ten můj zjev a já zevnitř už ne? Nebo ne tolik?
Celé jsem to za sebe mohla nechat říct Olgu: "Kdybych se nikdy neviděla v zrcadle a měla vylíčit svůj zevnějšek podle toho, jak se sama znám zevnitř, vůbec by se to nepodobalo tomu, jak vypadám! Jsem někdo úplně jiný, než jak vypadám!" Už to za mě udělal Milan Kundera.
Žádné komentáře:
Okomentovat