Nerada se vyjadřuju k politice, ale tohle není jen o ní.
Ve čtvrtek jsem byla mimo jiné v Obýváku Václava Havla. Když jsem přišla, Eriku Taberymu už se tleskalo a Ivan Havel za chvíli nebyl přes humbuk z ulice dobře slyšet, škoda. (Pokoušení, ze kterého četl, si asi přečtu sama). Řekla jsem si tedy, že když už slyším jen bubnování z Národní, napíšu alespoň nějaké moudro na psacím stroji. V kapse chytrý telefon, se kterým už poměrně obstojně zacházím a před sebou psací stroj, který neumím odsadit na nový řádek. Přitom se na něm u nás doma psalo všechno až do mých deseti, kdy nám byl slavnostně zapojen první počítač, a i já jsem se jako malá potřebovala cítit důležitě a jako úřednice jsem na něm psala. Ale zvládla jsem to. Ne perfektně, ale napsala jsem asi tohle. Dvě věty, které mi leží v hlavě už skoro čtyři roky.
Když jsem začala chodit do první třídy, visel na stěně portrét Václava Havla a paní učitelka nás v hodinách prvouky naučila, že tohle je náš pan prezident. V mém srdci jím zůstane navždy.
Ten pán, jehož portrét se ve třídě objevil ve třetí třídě a visel tam ještě na začátku čvrťáku na gymplu, mým srdcem totiž nikterak nezacloumal. Jen jsem v tom čtvrťáku byla ráda, že i já se budu podílet na tom, kdo se stane jeho nástupcem. Sice jsem se podílela, ale ten můj jeden hlas nic nezmohl.
V televizi v obýváku u nás doma běží ČT 24, je sečteno asi 97 % hlasů a máme návštěvu. Na obrazovce se objeví člověk s hlavou na stranu, kterého si pamatuju, jak v jiné televizi říká, že odchází z politiky na odpočinek, na svou milovanou Vysočinu, a dcera našich známých, kteří politiku nesledují (a ani přes mé neustálé apely pořád ještě nechodí k volbám), která tehdy byla ve stejném věku, jako já, když "odešel" z politiky, se mě ptá: "Kdo je ten pán? Ten je srandovní." A já jí odpovídám: "Náš nový prezident." A v očích mě pálí slzy takové blbé hořkosti, protože na Hrad nepatří zeman, ale kníže, přece. A chybělo mu jen pár procent.
Ale skousla jsem to. Říkala jsem si, že nevadí, že tam nebude sedět slušný člověk, kterého si můžu vážit, který se nevykrucuje, když odpovídá na otázky a nesype z rukávu bonmoty a citáty, které si upravuje, jak se mu hodí. Že je to jenom pět let a že se snad náš nový prezident bude chovat podle toho, jakou funkci zastává. Jak jsem se pletla se mělo ukázat dřív, než jsem si mohla myslet.
O tom už však mluvit nechci. Těmi dvěma větami jsem totiž nechtěla říct, že jsem patetická pravdoláskařka, ale nic víc, než to, že mě děsí, že tak jako já jsem si jako dítě někam hluboko zaryla, že pan prezident je Václav Havel, a měla jsem štěstí, že jím byla taková Osobnost, pro mě jedna z mála, tak si dcera našich známých a tisíce dalších dětí hluboko do sebe zaryjí, že pan prezident je Miloš Zeman, a my, jako společnost, budeme mít smůlu, že se jim vzorem stal někdo, kdo není ani osobnost. A děsí mě i, že my, jako společnost, jsme to dopustili.
Žádné komentáře:
Okomentovat