Cestující

S nástupem do hromadného dopravního prostředku se z matek, dcer, sester, bratrů, otců, synů, babiček, dědečků, kamarádů, spolužáků, známých i přátel, z nás všech, stávají pouzí cestující. Lidi, kteří jsou si cizí, najednou spojuje jejich cesta. Stráví spolu dvě minuty anebo taky dvě hodiny. Možná spolu nebudou mluvit, ale budou nuceni si navzájem narušit osobní prostor, protože na ten se v narvané tramvaji nehraje, budou se muset respektovat, domluvit, jestli okénko zůstane otevřené nebo se zavře. A v neposlední řadě se, co si budeme povídat, ucítí.

Do takového vlaku, tramvaje, autobusu nastoupíme se svými radostmi, starostmi, strachy, bolestmi, ale ony tam nikoho nebudou zajímat. Každý se stejně pořád bude zajímat jen sám o sebe. Osmdesátiletou paní zajímá, jestli tam bude volné místo k sezení, nebo ji alespoň někdo mladší to místo uvolní, padesátiletý pán s aktovkou by si rád cestou do práce přečetl noviny, které si koupil v trafice u zastávky a já se budu snažit probojovat k vertikálnímu madlu, protože na to horizontální pod stropem nedosáhnu.

Ve skutečnosti má ale ta paní třeba starost o dceru, která leží v nemocnici a ten pán se těší, až po práci půjde s kamarádem na squash a pak na pivo.

A já? Mně tohle přijde vlastně strašně nelogické. Že nevím nic o té holčině, která se drží stejné tyče jako já, nevím, co je zač ten starý pán, kterému pomáhám vynést nákupní tašku na kolečkách a to nemluvím o těch lidech, kteří se na mě na vedlejší sedačce mačkají celou polovinou těla. Vždyť i když sedím vedle někoho, koho znám roky, dávám pozor, abych se ho nedotkla ani náhodou, třeba jen loktem.

Ta cesta přeplněnými autobusy, tramvajemi a trolejbusy nás otravuje. Vopruz, říkáme. A tak si ji zpříjemňujeme nebo krátíme. Sluchátka nebo něco ke čtení jsou jistota. Pozoruju všechny ty lidi, jak zvedají hlavy od knih a zamyšleně se dívají do prázdna, nebo se sluchátky v uších jako by byli v jiném světě koukají z okna. A pokaždé mě v tu chvíli napadne vytáhnout z tašky svoji knížku, kterou si číst nemůžu, protože mi to moje tělo nechce dovolit a nabídnout ji tomu čtenáři naproti: "Vyměníme si je? Přečtěte si anotaci nebo první stránku, třeba vás zaujme." A zarytým posluchačům bych nejradši podala svoje sluchátka, pustila jim do uší, co mám zrovna rozposloucháno a řekla: "A tuhle znáte? Co posloucháte vy?" Uznávám, asi bych v tuhle chvíli musela těm lidem kromě sluchátek podávat taky vatové tyčinky do uší, ale třeba by to za to stálo.

Nejsem si jistá, jestli někdy přijde den, kdy to udělám, ale třeba to udělá někdo z vás, kdo si tohle přečetl. A třeba objeví skvělou písničku, kapelu, knížku, nebo spisovatele. Třeba totiž tím, že se o ty spolucestující, kteří se nám cestou mihnou životem, nezajímáme, o něco přicházíme.