Srdcervoucí příspěvek

Rve mi srdce dělat jako že nic, protože a přestože ve skutečnosti jako že hodně.

Rve mi srdce strohost narozeninových přání a strohost poděkování za ně.

Rve mi srdce, když vidím, jak se život narodí mrtvý.

Rvou mi srdce promarněné chvíle a rve mi srdce pomíjivost chvil ostatních.

Rve mi srdce jít spát, když noc je ještě mladá a ráno se zbytečně brzy probudit, když nemusím vstávat.

Rve mi srdce, že brácha, chudák, půl roku chodil s holkou, která je kráva, ani jsem ji nestačila poznat, a rve mi srdce, že o ní tohle řekne.

Rve mi srdce, když se mým nejbližším nedaří ještě víc než mně.

Rve mi srdce, že už se na svět dívám nějak moc dospěle, že už ve mně asi není ani kousek dítěte.

Rve mi srdce strávit první letní den zavřená uvnitř.

Rve mi srdce nevzpomenout si na tisíce podstatných věcí, když je zrovna potřebuji.

Rve mi srdce představa, že mě lidé nemají rádi a rve mi srdce, že mě rádi mají. 

Rve mi srdce dvakrát během dvou měsíců nejít na Zrní, i když hrají za kopcem, protože přece priority, Petro! a ono je to k ničemu. 

Rve mi srdce vidět někoho se trápit a rve mi srdce mu říct, že si za to trápení může sám.

Rve mi srdce žít ve vzpomínkách, ale jinak to neumím. Rve mi srdce to, co je teď a navíc i to, že vůbec, ale vůbec netuším, co bude. Budoucnost existuje v (2x+y-3z)² variantách. Z matematiky si mnohé nepamatuji, takže můžu jenom doufat, že výsledek se nebude rovnat nule nebo nedejbože nedosáhne záporných hodnot. To by nebylo milé a bylo by to nemilé.

Rve mi srdce, že se, aniž bych se o to snažila, měním, ale pořád zůstávám stejná.

Rve mi srdce, že jsem se netěšila na to, na co jsem se těšila, pak jsem se zase těšila a najednou se zase netěším, protože se chci jen těšit.



Mám už srdce úplně urvané.

Nicotné něco

Nějaké

               Nijaké

Něco   

            Nic  

Někde

              Nikde

 Nějaký

                Nijaký

 Někdo

               Nikdo

 Někdy

               Nikdy

přece

              přece

Nějak

             Nijak

  Něžně!

                 Něžně?

  Němě!

                Němě?

 Ně-    

                 Nicotně

     

Zd(á se sn)ění

Zasněná
Sním
Sny
o Snech

(14. června 2016)


Sen
Přelud
Zdát se
Ono se zdá

Já se zdám

(14. června 2015)

Žánrové II

Roadmovie(ová)

Pojeďme!
Rovnou za nosem,
každý za tím svým.
Někdo za malým, někdo za velkým,
někdo za ukázkově rovným, někdo za ukázkově křivým,
někdo za nosem jako bambule, někdo za nosem jako skoba,
někdo za nosem tak akorát. Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojeďme.

Pojeďme!
Cesta je cíl.
Kochat se loukami, lesy, poli,
městy, městečky,
vesnicemi, vesničkami,
samotami.
Na kopci stojí hrad.  Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojeďme.

Pojeďme!
Vítr ve vlasech
a v kufru pár nejnutnějších věcí.
Sny proměňující se ve skutečnost
právě tam a tehdy (tady a teď).
Objevovat neznámá místa,
objevovat velikost světa. Pro srovnání: krabička zápalek.
Pojedeme? 


Bluesová


Blues o nepodané ruce zpívám,
protože je tak moc pravdivý a navždycky zůstane kusem mýho mládí.
Blues opuštěný postele poslouchám
protože to je zas mládí mýho táty.
Blues pro bláznivou holku čtu,
protože nemám slov.
Blues jsem tančila,
na čtvrté lekci v tanečních; to už je dávno.

Blues jsem já, když civím na nebe, hlavu zakloněnou z okna (střešního),
a poznám jenom Malý a Velký vůz a Měsíc.
Blues jsem já, když do deště šeptám verše,
které jsem nenapsala.
Blues jsem já, když už nad ránem není, kdo by přiložil do ohně,
a zpívám o lásce, která je jako večernice.
Blues jsem já, když jdu nočním městem
a smrdím i voním cigaretovým kouřem.
Blues jsem já, když něco končí
a je na čase se loučit.

Absurdní

Absrudní drama o jednom dějství. 
V onu chvíli na onom místě.
Uprostřed jeviště stojím já.

Já: Říkali, že nic není nemožné a že není možné všechno.

Opona padá.

Melodramatická

Tvá slova
se mi zadírají pod kůži
jako třísky.
Tvá slova
bolí a já je vytahuji
pinzetou jedno po druhém.
Tvá slova,
která jsem toužila slyšet
a pro která sis vybral špatný čas.
Tvá slova-
nepochopils jejich sílu
a zbyly po nich jen záděry.

Folková

Toto sdělení mi leží na srdci již dlouho.

Mám pro lidstvo několik rad.
1. Nezaměňujte folk s country
a naleznete mnoho pravd.

Pravdu totiž nemá vždycky jenom maminka.
Pravdu mají vždycky také písničkáři.

Konec sdělení.

Tragikomická

.
.
.
Život.



První část žánrových nebásní k nalezení zde. 

To místo

To místo je tam kde
roste tráva do pasu a cvrkají cvrčci
Až tu trávu posečou kosy s kondicionéry
a ta tráva nezmokne bude z ní seno

Seno zavoní

Slunce tam vychází když zakokrhají kohouti
a zapadá když lišky
dávají dobrou noc
Nikdo je tam nikdy neviděl

Byly to světlušky

Obzor je tam ohraničený lesy
kolem dokola a přece je to místo
odkud cesty vedou všude
a kam nevede žádná cesta

Konec světa

To místo je tam kde
se život Rodí a umírá
Narodil a umře
Narodil a umřel

Narodil i umřel

Cestující

S nástupem do hromadného dopravního prostředku se z matek, dcer, sester, bratrů, otců, synů, babiček, dědečků, kamarádů, spolužáků, známých i přátel, z nás všech, stávají pouzí cestující. Lidi, kteří jsou si cizí, najednou spojuje jejich cesta. Stráví spolu dvě minuty anebo taky dvě hodiny. Možná spolu nebudou mluvit, ale budou nuceni si navzájem narušit osobní prostor, protože na ten se v narvané tramvaji nehraje, budou se muset respektovat, domluvit, jestli okénko zůstane otevřené nebo se zavře. A v neposlední řadě se, co si budeme povídat, ucítí.

Do takového vlaku, tramvaje, autobusu nastoupíme se svými radostmi, starostmi, strachy, bolestmi, ale ony tam nikoho nebudou zajímat. Každý se stejně pořád bude zajímat jen sám o sebe. Osmdesátiletou paní zajímá, jestli tam bude volné místo k sezení, nebo ji alespoň někdo mladší to místo uvolní, padesátiletý pán s aktovkou by si rád cestou do práce přečetl noviny, které si koupil v trafice u zastávky a já se budu snažit probojovat k vertikálnímu madlu, protože na to horizontální pod stropem nedosáhnu.

Ve skutečnosti má ale ta paní třeba starost o dceru, která leží v nemocnici a ten pán se těší, až po práci půjde s kamarádem na squash a pak na pivo.

A já? Mně tohle přijde vlastně strašně nelogické. Že nevím nic o té holčině, která se drží stejné tyče jako já, nevím, co je zač ten starý pán, kterému pomáhám vynést nákupní tašku na kolečkách a to nemluvím o těch lidech, kteří se na mě na vedlejší sedačce mačkají celou polovinou těla. Vždyť i když sedím vedle někoho, koho znám roky, dávám pozor, abych se ho nedotkla ani náhodou, třeba jen loktem.

Ta cesta přeplněnými autobusy, tramvajemi a trolejbusy nás otravuje. Vopruz, říkáme. A tak si ji zpříjemňujeme nebo krátíme. Sluchátka nebo něco ke čtení jsou jistota. Pozoruju všechny ty lidi, jak zvedají hlavy od knih a zamyšleně se dívají do prázdna, nebo se sluchátky v uších jako by byli v jiném světě koukají z okna. A pokaždé mě v tu chvíli napadne vytáhnout z tašky svoji knížku, kterou si číst nemůžu, protože mi to moje tělo nechce dovolit a nabídnout ji tomu čtenáři naproti: "Vyměníme si je? Přečtěte si anotaci nebo první stránku, třeba vás zaujme." A zarytým posluchačům bych nejradši podala svoje sluchátka, pustila jim do uší, co mám zrovna rozposloucháno a řekla: "A tuhle znáte? Co posloucháte vy?" Uznávám, asi bych v tuhle chvíli musela těm lidem kromě sluchátek podávat taky vatové tyčinky do uší, ale třeba by to za to stálo.

Nejsem si jistá, jestli někdy přijde den, kdy to udělám, ale třeba to udělá někdo z vás, kdo si tohle přečetl. A třeba objeví skvělou písničku, kapelu, knížku, nebo spisovatele. Třeba totiž tím, že se o ty spolucestující, kteří se nám cestou mihnou životem, nezajímáme, o něco přicházíme.