čtvrtek 28. dubna 2016

Na mělčině

Slova můžou mít několik významů, a přesto zůstat úplně prázdná. Slova napsaná ale nikdy nevyřčená. Jen shluk náhodně někoho napadnutých slov. 

Slova bez intonace, melodie, barvy, pomlk, odkašlání, výrazu.

Slova bez jemné vrásky mezi očima, nebo pozvednutého koutku v mírném úsměvu.

Slova bez mrkání, gest, těkání očima, svraštělého čela, zaujetí v očích, nakrčeného nosu v záchvatu smíchu.

Mohou být vůbec správně pochopena? Jak moc jsou míněna vážně a jak moc nevážně?
Bereme slova na lehkou váhu, ale kolik skutečně váží? Šidíme samy sebe a na druhou misku vah přidáváme závaží podle toho, jak se nám zachce. Anebo jim tu váhu krademe, plýtváme s nimi stejně jako s igelitovými pytlíky a jednoho dne nám dojdou. Nebude je z čeho vyrábět. Vyschne nám v krku, dopíšou tužky a na dobu, kdy existovala slova, budeme nostalgicky vzpomínat.

Dělám to taky. Plýtvám slovy.

Vždyť kolik jsem jich jen sem napsala za poslední dobu? Kolik celkově? Kolika z nich asi někdo rozuměl? A kolik jsem jich řekla? Desetkrát méně? A kolik z těch vyřčených bylo míněno skutečně? Jedna věta?

Jako špatný textař ještě horších písní.

Očekává se ode mě, že budu něco říkat, tak mluvím a najednou zjišťuji, že mě nikdo neposlouchá. Že jediný, kdo má nastražené uši, je náš pes. Ale pravděpodobně ne proto, že by mě chtěl slyšet.

A když mám jedinečnou příležitost mluvit, slyším se jen plkat slova bez hlubšího významu. 

A když můžu psát, čtu po sobě ta samá mělká slova.


Kolik slov jsem asi vyplýtvala teď? 


středa 27. dubna 2016

V úterý odpoledne cestou domů

Co bylo včera skutečností
odvál dnes vítr minulosti.

Co bylo včera iluzí
dnes pomalu se probouzí

a stává skutečností,
jež včera byla budoucností.
A než se nadějem,
v minulost dospěje(m).

------------------------------------------
Na stará mladá kolena básnířkou?
Ale to snad
Ale to snad ne.

pondělí 25. dubna 2016

Škatulata, hejbejte se

Odjakživa mám v sobě potřebu všechno třídit. V knihovně do horní poličky přečtené knížky a do spodní ty nové, které po přečtení putují o regál výš. Do jednoho košíčku ponožky vysoké a do druhého kotníkové. Sukně pověšené od nejkratších po nejdelší. A za nimi šaty podle stejného měřítka. V levém dolním rohu psacího stolu vždy štos toho, co se aktuálně mám naučit.

Pokud mám ve věcech systém, mám pocit, že je mám pod kontrolou. Nesmírně uklidňující pocit. A podobný systém používám i na lidi. Mám košíčky, šuplíčky, škatulky, poličky a do nich si pomyslně ukládám další a další lidi, abych je mohla pochopit, věděla, jak s nimi jednat, jak rozumět tomu, co říkají, jak moc je můžu brát vážně, jestli jim můžu věřit.

Úplně nejdřív dělím lidi jako asi všichni. Haló efekt, pár vteřin a máte zaškatulkováno. Sympatický, nesympatický. Sympatičtí jsou mi už odmalička, nedokážu vysvětlit proč, všichni hnědoocí lidé, kteří mají u mě startovací pozici dost snadnou a vlastně se jimi celý život nevědomky obklopuji. A až na jednoho jsem se v žádném z nich nezklamala. To je za jednadvacet let slušné skóre. A modroocí buď mají v očích jiskru, nebo je mají jako led. Ale i z těch s očima jako led se po čase mohou stát sympaťáci.

Když mám lidi zařazené podle sympatií a barvy očí, škatulkuju je dál třeba na šašky, průšviháře, arogantní hezouny, všeználky (všechno zná, všude byl, všechno tam viděl a rozumí tomu nejlíp na světě),  pohodáře, kteří proplouvají životem ani neví jak, nebo intelektuály, kteří dumají nad nesmrtelností chrousta, hodné holky, povrchní holky, přirozené vůdce... Těch škatulí mám spoustu, aby každý mohl být i v několika z nich, protože nikdo není jen takový nebo makový.

Jenže občas s tímhle tříděním pěkně narazím. Každý je originál, všichni nejsou stejní a někdo by najednou měl patřit do dvou odporujících si škatulek. Co teď? Mozek hlásí poplach. Error, nefunguje to. Třeba je škatulkový systém, který se zdál být tak důmyslný, úplně špatně naprogramovaný a nikdy nemůže správně fungovat. Anebo jen existují lidé, co je nemůžete jen tak strčit do škatulky, ale musíte je prostě a jednoduše dobře poznat.

A co takhle zahodit předsudky a dělat to tak se všemi?

pátek 22. dubna 2016

Zima 2016

Vždycky, když začne nové roční období, nestačím se divit, co s sebou přináší. Jako bych to všechno viděla v nějakém filmu a čekala, až to zažiju na vlastní kůži. A pak jsem paf z toho, jak umí být jaro krásné a na nějakou zimu úplně zapomenu. Odložím ji spolu s teplým kabátem a čepicí do skříně a užívám si sluníčko, modré nebe a kvetoucí stromy, sedmikrásky na zahradě a pampelišky za plotem.

Stejně bych na tuhle zimu nejraději zapomněla.  Nepřinesla nic moc pěkného. Na druhou stranu rychle utekla, to se jí musí nechat. Byla zmatená, náročná, chmurná, osamocená a smutná. Anebo jsem taková byla já...

Naštěstí jaro přišlo brzy a zachránilo mě. Doufám, že mu vydrží ten veselejší nádech.

neděle 17. dubna 2016

Závody

Fakt nechápu, proč jako poměrně nesoutěživý člověk závodím s časem. Předem mi mělo být jasné, že prohraju. Občas jsem mu nadběhla, ale pak mi došel dech a on měl najednou zase navrch. Tak vyhrál, no. Na příště budu víc trénovat a nedaruju mu ani metr.

středa 13. dubna 2016

Špajz

Skladuji si krásné vzpomínky
ve špajzu svojí paměti.

Do zásoby, na horší časy. 

pondělí 11. dubna 2016

Andělé a politika

Od sobotního předávání cen Anděl se skoro nemluví o ničem jiném. Nerozebírají se však vítězové jednotlivých kategorií, ale vystoupení Lenky Dusilové a Davida Kollera.

Na Anděly jsem se vždycky dívala ráda, narozdíl od Slavíků nejsou o popularitě a přece jenom si pořád zachovávají jistou úroveň. Tak jsem i letos zasedla před televizi, trochu se lekla úvodního vystoupení Slzy, zpěvák to trochu nevychytal s dechem, a saka Libora Boučka, ale jinak mi jeho moderování nijak nevadilo. David Koller se stal zpěvákem roku a já se podivila, že neznám nic z jeho alba ČeskosLOVEnsko, ta písnička, co hrála při nominacích nebyla vůbec špatná. Aha, už vím, odradil mě ten název.  Jo a moc nechápu, proč byl na zpěváka nominován Richard Krajčo, když nezpívá sólově, ale pod kapelou. Aneta Langerová a Svatá Kordula mi zlepšily náladu po prvním vystoupení a hurá dál.

Skupinou se překvapivě stal Kryštof, i když TataBojs jsou podle mě lepší. Ale naštěstí nevyhrála Slza. Dan Bárta a skvělá písnička Pruhy, musím slyšet znovu. Nejprodávanější album opět překvapivě Srdcebeat a objevem Bára Poláková. Za mě v konkurenci Slzy a Sebastiana jasný favorit. Při děkování milá, upřímná, dojatá,  nenafrněná. A pak to přišlo. Skvělé vystoupení Lenky Dusilové a pak najednou mezihra, Lenka odkládá kytaru, vstává a vytahuje nějaký papír. Toho, co řekla je plný internet, takže si to můžete kdekoli najít. Kdybych to měla shrnout, sdělila, že nesouhlasí s tím, že prezident naší země leze Číňanům do zadních partií. Teď jsem to trochu shodila, bylo to naprosto sofistikované vystoupení narozdíl od těch, která předvádí Zeman. Pak písničku dozpívala. A já byla v rozpacích, jestli si neměla tohle vyjádření schovat na chvíli, kdy předávala cenu a nerušit písničku. Teď jsem si jistá, že neměla. Z jednoho prostého důvodu. Všichni si myslí, že politika na předávání hudebích cen nepatří. Přesně tak. Kdyby tohle řekla a v další větě vyhlásila zpěvačku roku, nepatřilo by to tam. Nikdo by si nepamatoval, že zpěvačkou roku je Klára Vytisková, všichni by věděli jen o jejím názoru. S kterým se mimochodem plně ztotožňuji. Naopak tím, že zařadila tohle poselství do svého vlastního vystoupení bylo správné. Ona dostala čtyři minuty na vystoupení a kdyby se tam stavěla na hlavu, je to její věc. A ten potlesk byl zasloužený.

Zpěvačkou tedy Klara. Měla jsem radost. I z toho, že když přemýšlela, co ještě říct při děkovačce, vypadlo z ní: Jo, a souhlasím s Lenkou. Mimochodem ta čistá radost, která z ní sálala mě hodně zasáhla. A nesmělý potlesk Adriany Krndy v první řadě pobavil. Aby z toho neměla průšvih. Pak vystoupení Kryštofů, kteří poskakovali při Ty a já, jako by vůbec nevěděli, o čem zpívají. Skladbou roku Nafněná! Hurá. V konkurenci Srdcebeatu, Ty a já a Každýho rána měla podle mě největší šance, protože je to prostě něco jiného, něco hravého, něco originálního. Bára Poláková opět nezklamala, byla skvělá. Pak zpívala Ewa Farna. Pořád ještě do toho v hloubkách řeže jako Lucie Bílá, ale z jejích výšek mi běhá mráz po zádech.

Albem roku vyhlásil Miro Žbirka ČeskosLOVEnsko, takže David Koller měl příležitost opět si stoupnout na pódium a říct nám, že je rád, že není sám, kdo bude mluvit o politice. I s ním nemůžu nesouhlasit. Pak Bára Poláková a Nafrněná. Skvělé a autentické vystoupení. Shodou okolností jsm nedávno koukala na Kombo a byla unešená z jejích pohybů na pódiu. A ona se nalekla ani toho velkého a byla prostě svá. Do dvorany slávy vstoupil Michal Pavlíček, mimochodem, byla to právě Adriana Krnáčová (Praha nějak Anděly zaštítila), kdo ho vyhlašoval a kdo na otázku, co poslouchá, odpověděla v rozpacích čechoslověnštinou, že ČeskosLOVEnsko. Haha. (Pardon, nemohla jsem si to odpustit, ale po Kollerově kritice i Babiše mi to přijde ještě vtipnější). Takže hrála Země vzdálená, já byla dojatá, i když je to jediná písnička, kterou znám a o které vím, že je právě od Pavlíčka.

Pak následoval ještě extra pořad 25. Ceny Anděl, které ze všech vítezů Anděla v jednotlivých kategoriích vybrali ty nej za 25 let. Malinko překvapivý byl Dan Bárta coby zpěvák, ale Lucie Bílá a Lucie se daly čekat. Těžko říct, jestli by Lucie Bílá neměla vyhrávat jen ty Slavíky, přece jen by se dalo polemizovat o tom, jestli je nejlepší nebo nejznámější. A Lucie je prostě legenda.

Co napsat na závěr. Snad jen, že na všechny ty titulky, které se ptají, zda politika patří na vyhlašování hudebních cen, odpovídám ano. Ano, patří. Zvlášť v takové situaci, jaká nastala po zvolení současného prezidenta a postupně se vyhrocuje s každým jeho extempóre. Pořád ještě máme svobodu slova a pořád ještě mají, zvlášť známí, lidé možnost třeba prostřednictvím médií sdělit svůj názor. Podnítit lidi k tomu něco udělat. A proč nemohou využít přímého přenosu?

Nikdy by mě nenapadlo, že mi potečou slzy, když budu v televizi sledovat, co se děje v současné době. A ony tečou. Už ne jen u záběrů ze srpna a listopadů. Poprvé tekly, když se sčítaly hlasy v prezidentské volbě a já při sečtení 90% hlasů pochopila, že Karel už nemá šanci Zemana dohnat. A v posledních dnech tekly u sledování 168 hodin a Reportérů ČT. A ty od smíchu při Show Jana Krause s Michaelem Kocábem. Doporučuju všechny tři pořady. V tomto pořadí.