Já jsem se dnes pěkně zhoupla směrem ke dnu. Stává se. Vím, že nemá cenu se hroutit a musím bojovat, abych se zase pomalu ale jistě vyšplhala ke světlejším zítřkům. Beru svůj propad jako fakt, jako něco co už nezměním, neovlivním. Přesto z něj samozřejmě nejsem šťastná.
A právě proto mě potěšila jedna z nejzásadnějších věcí v životě. Že mám kolem sebe lidi, kteří mě podpoří za každé situace. Samozřejmě mezi ně patří rodina. Samozřejmě? Jak pro koho. Mám obrovské štěstí, že má rodinu jakou mám. Že řeknou jenom: "Ty jsi naše holka, všechno bude zase dobrý," a já mám zase pocit, jako by mi bylo pět a odřela jsem si koleno, které mi teď všichni foukají. A že se to odřené koleno za pár dní zahojí.
Pak mám třeba taky spolužačku, ze které se stala kamarádka (a toho si člověk, který neumí navazovat kontakty a málokomu důvěřuje, jako já, vážně cení), která mi napíše, uklidní mě, navrhne, že to zítra probereme.
Celkově jsem vlastně spíš individualista, který si své problémy řeší v sobě sám, takže mě zjištění, že mě lidé v mém okolí podrží, když je mi nejhůř, mě příjemně překvapilo. Málokdy jsem totiž doteď takovou pomoc potřebovala, protože jsem se málokdy s nějakým svým problémem někomu svěřovala. Na druhou stranu jsem se třeba jen utvrdila v tom, že naše rodina táhne vždycky za jeden provaz.
Začala jsem příslovími a příslovím také skončím. Všechno zlé je pro něco dobré. A tak jsem díky jedné špatné zkušenosti získala zkušenost úplně jinou, která je vlastně ve své podstatě daleko důležitější.
